Proč neznám syndrom vyhoření

Nedávno jsem poskytl rozhovor jednomu lokálnímu tisku. Jedna z otázek zněla takto: „Znáte pocit vyhoření? Většina lékařů se s ním po tak dlouhé době praxe někdy setkala, pokud jím vyloženě netrpí.“

Syndromem vyhoření jsem tedy opravdu nikdy netrpěl. Když jsem se nad tím později zamyslel, uvědomil jsem si, že za to mohou pacienti. Přesněji řečeno – někteří.

Zpočátku mé praxe byla celá moje klientela spádově z obvodu. Během let se u mě registrovali „přespolní“, kteří věděli o mém celostním založení a možnosti i nechemických postupů. Ti, kteří se nechtěli smířit s tím, že léky jednou předepsané budou užívat provždy, do konce života. Pacienti, kteří se chtěli aspoň pokusit něco udělat pro to, aby mohli léky omezit nebo dokonce postupně vysadit.

Vysazení léku však musí předcházet nějaká změna ve způsobu života a následné objektivní zlepšení stavu. Pokud nepředchází změna ve způsobu života a přesto dojde ke zlepšení stavu, je třeba považovat toto spontánní zlepšení za pravděpodobně jen přechodné. Na druhou stranu se stává, že pacient užívající více než 10 nebo dokonce 15 druhů medikamentů vysadí většinu léků a k výraznému zlepšení dojde. Tento riskantní postup však nelze doporučit, protože se tak děje jen za určitých předpokladů, které pacienti nemohou znát a někdy se pouze omylem splní.

Vím, že pacienti, kteří se smířili s tím, že je třeba užívat jednou předepsané léky až do konce života, že jim pravděpodobně další léky časem přibudou, a že se lékař o jejich zdraví postará, jsou přímou cestou k syndromu vyhoření lékaře. Odevzdaní nemocní, kteří žijí v domnění, že jejich potíže nelze vyléčit, maximálně jen zpomalit chorobné procesy, přispívají lékaři k syndromu vyhoření.

Na druhé straně pacienti, kteří se nehodlají smířit se svými potížemi, kteří hledají cesty nejen ke svému uzdravení, ale zejména cestu k porozumění svým potížím, inspirují lékaře k hledání nových cest v léčení a komplexnímu vhledu do nemocného. Neustále vedou lékaře k hlubšímu poznání a nabíjejí jej radostí a pozitivní energií.

Syndrom vyhoření jde ruku v ruce s frustrací z marné práce. Kde se opakovaně a s železnou pravidelností dostavuje zklamání i při vynaložení poctivého úsilí a snahy, nelze nic jiného očekávat. Totéž se dostaví i tehdy, když lékař rezignuje na skutečné vyléčení, když věří, že léčením docílí jen zpomalení chorobných procesů.

• Dobře si pamatuji pocit, kdy jsem viděl poprvé a na vlastní oči úplné zmizení 38 bradavic během 2 týdnů bez použití skalpelu nebo dusíku.
• A také nikdy nezapomenu na úplné a trvalé zmizení vody z kolenního kloubu během jediné noci. Předtím vyřadily potíže s vodou v koleni pacienta z normálního života na rok a půl!

Zajímavé jsou reakce odborníků.

Jeden z nich se omezil na větu, že to není možné. Druhý řekl, že voda v kloubu nemůže být po 18 měsících v tekutém stavu. Jinými slovy řekl totéž. Nikdo se nemůže divit, že syndrom vyhoření u těchto odborníků již zřejmě klepe na dveře.

Viděl jsem několik takových „zázračných“ vyléčení a mnoho méně zázračných, kdy se pacientovi natrvalo výrazně ulevilo nebo zcela ztratil některé ze svých potíží. Ale kdybych viděl jen tyto dva popsané, věděl bych, že skutečné léčení možné je, má smysl se o něj snažit a záleží jen na metodě a schopnostech lékaře.

Syndrom vyhoření v těchto dimenzích uvažování není prostě možný.

Ve své praxi jsem měl to štěstí, že procento přespolních /nabíjejících/ pacientů se během let neustále zvyšuje a tito pacienti mě od syndromu vyhoření udržují v uctivé vzdálenosti.

Děkuji jim za to.